Krása, ať už to slovo řekne kdokoliv, je vždycky subjektivní záležitost. Krásu je možné vidět kdekoliv a kdykoliv, dokonce v čemkoliv. V dnešní době je to opravdu obtížné. Kolem nás je spoustu věcí, které nejsou zrovna krásné ani pozitivní. Důležité je si to krásné umět najít. Pro každého to znamená něco jiného. 

Pro mě je třeba krásný každý východ slunce. To vědomí toho, že začíná nový den. Je to jako když se člověk zamiluje. Nejdřív je úplná tma. Zatím ani nevíte, že do Vašeho života někdo vstoupí. Je třpytící se hvězdy a překrásná noc. Potom se začne obzor rozjasňovat. Jen tak trošku dává najevo, že se něco děje. Je to jako první pohled do očí. Zatím nic neznamená, dokud mu nedáte smysl. Pomaličku začíná být světlo, hodně pomalu. Zdá se, jako by to trvalo věčnost. Máte divný pocit. Je tak nepříjemný, a přesto tak překrásný, přejete si, aby zmizel, ale zároveň se bojíte, že se to doopravdy stane. Trvá to tak dlouho, jde to tak pomalu. Ovšem jen do té doby, než Vám dojde, že už je více světla než tmy. Potom už to jde tak rychle, najednou, z ničeho nic. Už víte, že se děje něco, co jen tak nezastavíte. Slunce stejně vyjde, stejně se něco bude muset stát. A je tu první paprsek slunce, první za celý den. Nechal na sebe čekat tak dlouho. Nemohl přijít jen tak. Východ slunce není jen tak, musíme na něj být připravení.

To je pro mě krása. Je to pro mě odměna po každé noci, kdy nemůžu spát. Probděné noci po náročném dni. Vědomí, že slunce znovu vyjde a já budu mít zase novou šanci. Nový začátek. V takových chvílích nemyslím na starosti. Nemyslím na hádky a na moje povinnosti, které musím stihnout, na stres. Nemyslím na nic. Jen si užívám tu dlouhou prodlevu před tím, než dostanu nový začátek. Dobu před prvním nadechnutím. Tu mojí nejoblíbenější část dne, jeho začátek. Nejkrásnější na tom všem je to, že to je naše jediná jistota. Že slunce znovu vyjde.